Jak na Potštátě v roce 1976 myslivci skolili šesteráka
24.12.2010 14:04
Datum: 23.12.2010
Zdroj: Hranický týden
Autor: Zaslal Karel Šustek
Rubrika: POBOX
Končil prosinec roku 1976. Noci byly nekonečně dlouhé, dny zase neúměrně krátké. Vše se chystalo na Vánoční svátky, všude vládla předvánoční nálada, předvánoční spěch. V mysliveckém sdružení Potštát vládla nervozita. Dva týdny scházely do konce odstřelu jelenů. V plánu odstřelu byli dva jeleni 1. věkové třídy, střelen nebyl dosud žádný. Všichni ti, co měli kulovnice, vycházeli brzo ráno, ještě za tmy na šoulačku, nebo čekali za soumraku až do tmy na posedu v naději loveckého úspěchu. Já jsem v tom čase kulovnici ještě neměl, neboť platilo usneseníOMS v Přerově, že si může myslivec požádat o povolení ke koupi kulové zbraně až po pěti letech od přijetí do řad myslivců.Ato ještě neměl jistotu, že povolení dostane. Do té doby mu musela stačit brokovnice. Nic proti tomu, kdyby to platilo pro všechny myslivce. Výjimku měli členové KSČ, ti dostali nákupní povolení hned po složení zkoušek o první lovecký lístek. Holt, všichni jsme si byli rovni, ale někteří byli rovnější. To jsem však odbočil od příběhu. Teď kráčím za ranního rozbřesku po úvozové cestě k Hartě. S brokovnicí na rameni se brodím sněhem v naději, že mi cestu zkříží liška vracející se z polí do lesních houštin. Pozoruji stopy zvěře a snažím se z nich vyčíst, která zvěř tu v noci byla. K lesu na horizontě jsem došel již za úplného rozednění. Pode mnou byla louka, kterou lemovala houština smíšeného lesního porostu. Ten se táhl až k potoku Veličce. V rohu louky před houštinou jsem spatřil ve vzdálenosti tak 300 metrů tlupu jelení zvěře. Byli to vesměs jeleni 1. věkové třídy. Na sněhu jsem je měl na dalekohledu jak na dlani. Byli neklidní a jistili směrem ke mně. Že by omě věděli? V tom třeskla rána. Ozvěna od lesní stěny se rozburácela údolím a pomalu doznívala. Jeleni se rozprchli do houštiny. Jen jeden z nich se po ráně vzepjal ke skoku a po dvaceti metrech úprku směrem do louky se zlomil ve smrtelné křeči do sněhu. Teprve teď jsem si všiml, že mezi mnou a jelenem klečí u břízy pod cestou ve sněhu postava myslivce, který již přebíjel svůj kulobrok. Přebil, zapálil si cigaretu a čekal s připravenou zbraní, zdali se jelen nezvedne, aby ho dostřelil. O mé maličkosti neměl ani zdání. Díval jsem se, jak dokouřil a vydal se k zhaslému jelenu. Zavolal jsem na něj. Otočil se směrem ke mně a počkal, až ho dojdu. Všechno jsem viděl, báječná rána na komoru, říkám mu. Docházíme k ulovenému kusu. Je to tříletý jelen, v paroží šesterák. Odstřel jaký má být. Máme radost oba dva, Miloš z uloveného jelena, já zase z prožitého zážitku. Ze smrčku ulamuji dvě větvičky jako zálomek, namáčím je do barvy na vstřelu. Jelen je zasažen na srdce. Jeden zálomek zasunuji zvěři do svíráku, druhý podávám na klobouk. Pomáhám mu přidržet jelena při vyvrhování. Vyřeže žílu, odřeže ráže a načne zámek. Následuje otevření břišní dutiny a vývrh. To vše dělá střelec v košili s nevyhrnutými rukávy, neboť tak to vyžaduje myslivecká tradice. Z jelena stoupá pára a okolí je cítit prkem. Navrhuji Milošovi, ať je u jelena, a já zatím dojdu pro traktor neboť v tom sněhu jedině koně nebo traktor jsou sto jelena odvézt. Souhlasí a já se vydávám na statek. Po cestě potkávám dalšího myslivce Láďu Řezníčka. Slyšel ránu, tak se mě ptá, zdali jsem nestřílel. Seznamuji jej se situací a posílám ho za Milošem, že nám pomůže naložit jelena. Na statku jsem zpacifikoval Toníka Sojáka, který měl vagónovou službu, a jeho synka Káju, ať se také podívá na střeleného jelena. Přibírám ještě půllitrovku slivovice, ať je na přípitek Lovu zdar, a fotoaparát, abychom měli vzpomínku. Ostatek vidíte na snímku. Z leva Šustek junior, Láďa Řezníček, Šustek senior a šťastný střelec Miloš Hynčica. Fotografoval Tonda Soják. Jelena jsme bez problému dopravili k Hynčicům, a protože byla volná sobota a zpráva, že Miloš střelil jelena, se roznesla rychlostí blesku, jsme s přáteli myslivci oslavovali celý den. Tento článek věnuji Milošovi Hynčicovi a Tondovi Sojákovi, kteří již nejsou mezi námi. (Zaslal Karel Šustek)
Zdroj: Hranický týden
Autor: Zaslal Karel Šustek
Rubrika: POBOX
Končil prosinec roku 1976. Noci byly nekonečně dlouhé, dny zase neúměrně krátké. Vše se chystalo na Vánoční svátky, všude vládla předvánoční nálada, předvánoční spěch. V mysliveckém sdružení Potštát vládla nervozita. Dva týdny scházely do konce odstřelu jelenů. V plánu odstřelu byli dva jeleni 1. věkové třídy, střelen nebyl dosud žádný. Všichni ti, co měli kulovnice, vycházeli brzo ráno, ještě za tmy na šoulačku, nebo čekali za soumraku až do tmy na posedu v naději loveckého úspěchu. Já jsem v tom čase kulovnici ještě neměl, neboť platilo usneseníOMS v Přerově, že si může myslivec požádat o povolení ke koupi kulové zbraně až po pěti letech od přijetí do řad myslivců.Ato ještě neměl jistotu, že povolení dostane. Do té doby mu musela stačit brokovnice. Nic proti tomu, kdyby to platilo pro všechny myslivce. Výjimku měli členové KSČ, ti dostali nákupní povolení hned po složení zkoušek o první lovecký lístek. Holt, všichni jsme si byli rovni, ale někteří byli rovnější. To jsem však odbočil od příběhu. Teď kráčím za ranního rozbřesku po úvozové cestě k Hartě. S brokovnicí na rameni se brodím sněhem v naději, že mi cestu zkříží liška vracející se z polí do lesních houštin. Pozoruji stopy zvěře a snažím se z nich vyčíst, která zvěř tu v noci byla. K lesu na horizontě jsem došel již za úplného rozednění. Pode mnou byla louka, kterou lemovala houština smíšeného lesního porostu. Ten se táhl až k potoku Veličce. V rohu louky před houštinou jsem spatřil ve vzdálenosti tak 300 metrů tlupu jelení zvěře. Byli to vesměs jeleni 1. věkové třídy. Na sněhu jsem je měl na dalekohledu jak na dlani. Byli neklidní a jistili směrem ke mně. Že by omě věděli? V tom třeskla rána. Ozvěna od lesní stěny se rozburácela údolím a pomalu doznívala. Jeleni se rozprchli do houštiny. Jen jeden z nich se po ráně vzepjal ke skoku a po dvaceti metrech úprku směrem do louky se zlomil ve smrtelné křeči do sněhu. Teprve teď jsem si všiml, že mezi mnou a jelenem klečí u břízy pod cestou ve sněhu postava myslivce, který již přebíjel svůj kulobrok. Přebil, zapálil si cigaretu a čekal s připravenou zbraní, zdali se jelen nezvedne, aby ho dostřelil. O mé maličkosti neměl ani zdání. Díval jsem se, jak dokouřil a vydal se k zhaslému jelenu. Zavolal jsem na něj. Otočil se směrem ke mně a počkal, až ho dojdu. Všechno jsem viděl, báječná rána na komoru, říkám mu. Docházíme k ulovenému kusu. Je to tříletý jelen, v paroží šesterák. Odstřel jaký má být. Máme radost oba dva, Miloš z uloveného jelena, já zase z prožitého zážitku. Ze smrčku ulamuji dvě větvičky jako zálomek, namáčím je do barvy na vstřelu. Jelen je zasažen na srdce. Jeden zálomek zasunuji zvěři do svíráku, druhý podávám na klobouk. Pomáhám mu přidržet jelena při vyvrhování. Vyřeže žílu, odřeže ráže a načne zámek. Následuje otevření břišní dutiny a vývrh. To vše dělá střelec v košili s nevyhrnutými rukávy, neboť tak to vyžaduje myslivecká tradice. Z jelena stoupá pára a okolí je cítit prkem. Navrhuji Milošovi, ať je u jelena, a já zatím dojdu pro traktor neboť v tom sněhu jedině koně nebo traktor jsou sto jelena odvézt. Souhlasí a já se vydávám na statek. Po cestě potkávám dalšího myslivce Láďu Řezníčka. Slyšel ránu, tak se mě ptá, zdali jsem nestřílel. Seznamuji jej se situací a posílám ho za Milošem, že nám pomůže naložit jelena. Na statku jsem zpacifikoval Toníka Sojáka, který měl vagónovou službu, a jeho synka Káju, ať se také podívá na střeleného jelena. Přibírám ještě půllitrovku slivovice, ať je na přípitek Lovu zdar, a fotoaparát, abychom měli vzpomínku. Ostatek vidíte na snímku. Z leva Šustek junior, Láďa Řezníček, Šustek senior a šťastný střelec Miloš Hynčica. Fotografoval Tonda Soják. Jelena jsme bez problému dopravili k Hynčicům, a protože byla volná sobota a zpráva, že Miloš střelil jelena, se roznesla rychlostí blesku, jsme s přáteli myslivci oslavovali celý den. Tento článek věnuji Milošovi Hynčicovi a Tondovi Sojákovi, kteří již nejsou mezi námi. (Zaslal Karel Šustek)