O myslivci vyšším než borovice
21.04.2010 09:52
Datum: 21.4.2010
Zdroj: Blanenský deník
Autor: SOŇA PAROULKOVÁ
Rubrika: BLANENSKO / SERIÁLY
Před lety se v našem kraji pěstovalo mnoho lnu. Na podzim pak snesly hospodyně z půdy kolovraty a každý večer se v některém stavení dlouho do noci předlo, dokud tam všechen len nebyl spředen. Na přástkách se scházívala děvčata - přadleny z celé vesnice. Přicházeli i hoši. Předlo se, zpívalo a povídalo o všem možném i nemožném, i o strašidlech. Tam se také vyprávěl příběh, který mi po letech pověděla sedmdesátiletá A. Čejková, jak jej na přástkách slýchala. Dávno už je tomu, co ve Velké Roudce žila vdova Berková. Nic neměla než malou dřevěnou chaloupku a dvě ruce zmozolené těžkou prací. Dobře znala robotu "na panském" pod dohledem přísného drába, který jako sup obcházel a střežil panská pole i robotníky. Chodila také "na výdělek" k sedlákům, ale byl to podivný výdělek, vždyť pracujícím se neplatilo. Dělali za stravu. Dostali za práci chleba a ten byl všelijaký. Do žitné mouky se přimíchal pomletý bob, vika, hrách, v dobách bídy a válek otruby a řepa. A podle toho chleba vypadal. Býval modrý jako zástěra nebo červený jako záboj, tuhý jako brousek, okoralý s tkaničkou, buď se rozsýpal jako hlína, nebo mazal jako bláto. I hořký býval jako pelyněk. A přece i ten býval vzácný všem chudým i vdově Berkové. Tak nuzně se žilo. Jednou v sobotu byla Berková až do tmy na panském poli na robotě. Ani pro kozičku si nemohla chudák nachystat uzlík krmení na neděli. Pozdě večer se rozhodla, že si užne trávy na panské louce u lázní. Bylo jí jaksi divně u srdce, když kráčela tichou spící vesničkou. Ani v jediném okénku se už nesvítilo, ale bylo jasno jako ve dne. Světlo měsíčního úplňku stříbřilo doškové střechy chaloupek a ozařovalo cestu. Než se nadála, byla na místě. Měla ostrý srp a práce jí šla pěkně od ruky. Šťavnatá stébla se kladla do řádků a píce přibývalo, radost pohledět. Kolem bylo hluboké ticho. Jen potůček si vesele zpíval v úžlabině mezi kamením. Najednou měla Berková pocit, že na louce není sama, že se na ni někdo upřeně dívá. Ohlédla se a opravdu. Pod vysokou borovicí stál panský myslivec, na kabátě měl starodávné kovové knoflíky lesknoucí se v měsíční záři, na rameni pušku. Berkové se leknutím zatajil dech. Nevěděla, má-li utéct, či jít a pokorně poprosit toho myslivce, aby jí dovolil donést tu hromádku trávy. A tak žala a přemýšlela, co si počít. Až jí začalo být divné, že ten myslivec nenadává, že nehájí panský majetek. Stále bylo ticho a z toho ticha na ni padaly ještě větší obavy, co bude. Vždyť páni nikomu neodpouštěli. I za malá provinění trestali šatlavou a dráb bez milosti vyplácel provinilce lískovkou na "zámecké lavici". Celá roztřesená strachem znova mrkla na myslivce a div jí ústa nezůstala otevřená strašným překvapením. Ten byl již dvakrát větší než před chvilkou a stále se zvětšoval. Ani oči od něho nemohla odtrhnout. Kovové knoflíky byly již jako talíře a myslivec rostl, rostl, až převyšoval nejvyšší borovici, která tam u panské louky stála. Berkové vypadl srp z ruky a pokoušely se o ni mdloby. Nechala ležet trávu i plachtu a úprkem se dala k dědině. Strachem jí jektaly zuby, mráz i horko ji oblévalo. Již neměla ani tolik síly, aby se dostala do své chaloupky. Zahradou přiběhla ke stodole rolníka Hrbaty. Zahrabala se do slámy v přístodůlku a tam zůstala až do rána. To zjevení, které ji tolik polekalo, byl prý trest za to, že kradla na panské louce. Ve skutečnosti to vzniklo však jen v její fantazii. Vyrostlo ze strachu z panské zloby a zvůle. Z knihy O Bílé paní z borotínského zámku, vydal Obecní úřad Borotín v roce 1998 (SOŇA PAROULKOVÁ)
Zdroj: Blanenský deník
Autor: SOŇA PAROULKOVÁ
Rubrika: BLANENSKO / SERIÁLY
Před lety se v našem kraji pěstovalo mnoho lnu. Na podzim pak snesly hospodyně z půdy kolovraty a každý večer se v některém stavení dlouho do noci předlo, dokud tam všechen len nebyl spředen. Na přástkách se scházívala děvčata - přadleny z celé vesnice. Přicházeli i hoši. Předlo se, zpívalo a povídalo o všem možném i nemožném, i o strašidlech. Tam se také vyprávěl příběh, který mi po letech pověděla sedmdesátiletá A. Čejková, jak jej na přástkách slýchala. Dávno už je tomu, co ve Velké Roudce žila vdova Berková. Nic neměla než malou dřevěnou chaloupku a dvě ruce zmozolené těžkou prací. Dobře znala robotu "na panském" pod dohledem přísného drába, který jako sup obcházel a střežil panská pole i robotníky. Chodila také "na výdělek" k sedlákům, ale byl to podivný výdělek, vždyť pracujícím se neplatilo. Dělali za stravu. Dostali za práci chleba a ten byl všelijaký. Do žitné mouky se přimíchal pomletý bob, vika, hrách, v dobách bídy a válek otruby a řepa. A podle toho chleba vypadal. Býval modrý jako zástěra nebo červený jako záboj, tuhý jako brousek, okoralý s tkaničkou, buď se rozsýpal jako hlína, nebo mazal jako bláto. I hořký býval jako pelyněk. A přece i ten býval vzácný všem chudým i vdově Berkové. Tak nuzně se žilo. Jednou v sobotu byla Berková až do tmy na panském poli na robotě. Ani pro kozičku si nemohla chudák nachystat uzlík krmení na neděli. Pozdě večer se rozhodla, že si užne trávy na panské louce u lázní. Bylo jí jaksi divně u srdce, když kráčela tichou spící vesničkou. Ani v jediném okénku se už nesvítilo, ale bylo jasno jako ve dne. Světlo měsíčního úplňku stříbřilo doškové střechy chaloupek a ozařovalo cestu. Než se nadála, byla na místě. Měla ostrý srp a práce jí šla pěkně od ruky. Šťavnatá stébla se kladla do řádků a píce přibývalo, radost pohledět. Kolem bylo hluboké ticho. Jen potůček si vesele zpíval v úžlabině mezi kamením. Najednou měla Berková pocit, že na louce není sama, že se na ni někdo upřeně dívá. Ohlédla se a opravdu. Pod vysokou borovicí stál panský myslivec, na kabátě měl starodávné kovové knoflíky lesknoucí se v měsíční záři, na rameni pušku. Berkové se leknutím zatajil dech. Nevěděla, má-li utéct, či jít a pokorně poprosit toho myslivce, aby jí dovolil donést tu hromádku trávy. A tak žala a přemýšlela, co si počít. Až jí začalo být divné, že ten myslivec nenadává, že nehájí panský majetek. Stále bylo ticho a z toho ticha na ni padaly ještě větší obavy, co bude. Vždyť páni nikomu neodpouštěli. I za malá provinění trestali šatlavou a dráb bez milosti vyplácel provinilce lískovkou na "zámecké lavici". Celá roztřesená strachem znova mrkla na myslivce a div jí ústa nezůstala otevřená strašným překvapením. Ten byl již dvakrát větší než před chvilkou a stále se zvětšoval. Ani oči od něho nemohla odtrhnout. Kovové knoflíky byly již jako talíře a myslivec rostl, rostl, až převyšoval nejvyšší borovici, která tam u panské louky stála. Berkové vypadl srp z ruky a pokoušely se o ni mdloby. Nechala ležet trávu i plachtu a úprkem se dala k dědině. Strachem jí jektaly zuby, mráz i horko ji oblévalo. Již neměla ani tolik síly, aby se dostala do své chaloupky. Zahradou přiběhla ke stodole rolníka Hrbaty. Zahrabala se do slámy v přístodůlku a tam zůstala až do rána. To zjevení, které ji tolik polekalo, byl prý trest za to, že kradla na panské louce. Ve skutečnosti to vzniklo však jen v její fantazii. Vyrostlo ze strachu z panské zloby a zvůle. Z knihy O Bílé paní z borotínského zámku, vydal Obecní úřad Borotín v roce 1998 (SOŇA PAROULKOVÁ)