Vlk: "bestie" se vrací
17.12.2010 10:51
Datum: 16.12.2010
Zdroj: Reflex
Autor: ZITA SENKOVÁ
Rubrika: REFLEXE FENOMÉN
HORŠÍ POVĚST NEŽ VLCI mají v současném světě snad jen majitelé foto voltaických elektráren nebo prodejci ojetých aut. Proč zvíře, které pravděpodobně většina lidí nikdy neviděla, budí tak silné emoce? První zmínky o vlcích na našem území se datují kolem pátého nebo šestého století. Vlk zde kdysi býval nejpočetnějším zvířetem. Svědčí o tom také přes 70 "vlčích obcí" se jménem predátora v názvu. Po vlcích jsme zdědili i příjmení. Ačkoli jsme vlka úspěšně poslali do věčných lovišť, začíná k nám opatrně nacházet cestu zpět. Příliš dobrého jej ale tady zatím nečeká. Ožívají jak mýty, tak i pověst škodné. Místo fanfár jej vítají flinty pytláků i myslivců. Pokud se jim vyhne, vyhráno ještě nemá. Může jej zajet auto. KARKULKOVSKÉ TRAUMA Vlci od pradávna fascinují. Člověk vedle nich žil, obdivoval je i ničil. Vlk vystupuje v mytologii Inuitů, Indiánů, národů Sibiře, Germánů i starých Slovanů. Vidět vlka bylo pro Římany šťastným znamením. Byl symbolem svobody a inteligence, milujícího rodiče, vytrvalého a moudrého lovce. V Česku má ale spíše pověst kruté bestie, která žere ovce i lidi. Může za to nejenom Červená karkulka, již babičky vyprávějí vnoučatům už šest set let. Ke zlomu došlo, když se z lovce stal pastevec, kterému vlk napadal stáda. Pro církev se jako protipól beránka stal vyslancem pekla a odtud byl už jen krůček k nestvůře bratří Grimmů. Vlka jsme si polidštili podobně jako psa. Šelmám jsme přiřkli lidské vlastnosti a pocity, kvůli čemuž se přední rakouský přírodovědec Konrad Lorenz musí obracet v hrobě. Podle zakladatele moderní etologie, nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se totiž etické kategorie, jako dobro a zlo, netýkají zvířat, nýbrž pouze člověka. V přírodě zlo neexistuje. Pokud ano, je za ním člověk. POSVÁTNÝ PES Pes je v Česku, kde jej má za čtyřnohého přítele přes 40 procent domácností, téměř posvátné zvíře. Na jeho prarodiče - vlka, jehož DNA má i ten nejmenší panelákový mazlíček - se ale pohlíží jako na krvelačnou bestii, jež po večerech číhá na lidi. "Vlci jsou přitom plachá zvířata, která se člověku vyhýbají. Nechají nám spíše svou ,vizitku', trus či stopy. Nebo zbytek kořisti," říká Jaroslav Monte Kvasnica, přední vlkolog a spisovatel, který se po stezkách predátorů vydává po celém světě. "Otázka nezní, kolik vlků jsem za život spatřil, nýbrž kolik vlků vidělo mne, protože vlci jsou nesmírně zvídavá stvoření." Co se vlastně o vlku ví? Seznamme se. Vlk obecný (Canis lupus). Je z čeledě psovitých, řádu šelem, měří od jednoho do 1,6 metru, ocas mívá 30 až 50 cm, výška v kohoutku může být až 80 cm. Váží 15-60 kg, sprintovat umí až 85 km/h a je výtečný maratónec, 40 km/h vydrží běžet i několik hodin. Pokud se mu daří, dožívá se osmi až 16 let. A vyje. Nikoli pouze na měsíc. Vytí je komunikace. Sdělení. Vlci rovněž štěkají, vrčí, kňučí - to zejména vlčata při hrách - a také zpívají. Vytí svolává k lovu nebo jej provází, je součástí námluv i vyjádřením žalu. DOKONALÝ STRATÉG Vlk je dokonalý lovec-stratég. Hierarchie smečky je propracovaná do detailu. Není navěky, může se měnit podle situace. V čele smečky, která má většinou šest až osm jedinců, je vždy samec a samice, tzv. alfa pár, jemuž se nově říká "plemenný pár", pouze ten se totiž rozmnožuje. V rodině má své místo i tzv. omega vlk, většinou nejslabší. Přisuzuje se mu role jakéhosi otloukánka (ten asi inspiroval tvůrce ruské pohádky No počkej, zajíci), ale i mediátora. Smečka s neuvěřitelnou láskou a něhou, jakou jen tak nevidíme nejen v říši zvířat, pečuje jak o vlčata, tak i o staré, bezzubé členy. Rčení "člověk člověku vlkem" je evidentně výplodem lidského mozku. Zodpovědné a férové chování vlků uvnitř společenství slouží například v Německu za vzor firmám. Školí se přímo v přírodní rezervaci v Braniborsku, kde žije smečka devíti vlků. HYGIENIK LESA Pro pytláky i myslivce zůstává úlovek vlka mimořádnou trofejí. Vymlouvat se na to, že tím brání přemnožení, je nesmysl. Velkých šelem je jen tolik, kolik uživí jejich lovecké teritorium, které je obrovské. Houževnatý predátor přitom plní důležité poslání. Reguluje. To, co znali už naši předkové, potvrdila i studie národního parku v americkém Yellowstonu, kam před 15 lety navrátili vlky. Jejich ozdravný vliv nelze zpochybnit. Vlčí populace v Evropě včetně Česka byla vyhubena asi před 150 lety. Vlkům se ale v posledních letech daří v Přímořských Alpách, kudy migrují z Itálie do Francie, v Lužici kousek od našich hranic, kde přecházejí z Polska do Německa. U nás se vlci vyskytují v Beskydech, kam přicházejí ze Slovenska. O smečkách zatím nelze hovořit, terén testuje asi pět jedinců. Nad návratem vlka či jiných ohrožených šelem bychom měli zajásat. Přítomnost vlka, medvěda či rysa je totiž znakem toho, že je příroda opět zdravá. Vlci však zatím nemají u nás na růžích ustláno. Kdo chce s vlky žít, nemusí s nimi výt. Postačí, když je nebudeme bezdůvodně střílet, když si pastevci pořídí speciální psy a elektrické ohradníky. Poslední psovitá šelma byla u nás ulovena v Beskydech na Bukovci pátého března 1914, a to z pušky lesníka Františka Ježe. Lidé si od přítomnosti vlka už odvykli. Obnovit vzájemné pouto nebude snadné, potvrzuje duchovní otec projektu "Terra luporum" Jaroslav Monte Kvasnica, jenž se pokouší demytizovat vlka a rehabilitovat jeho pověst, což trochu připomíná boj s větrnými mlýny. "Co nepochopíme, nemůžeme milovat. A co nemilujeme, nebudeme chránit." (ZITA SENKOVÁ) Foto - FOTO ISIFA.COM
Zdroj: Reflex
Autor: ZITA SENKOVÁ
Rubrika: REFLEXE FENOMÉN
HORŠÍ POVĚST NEŽ VLCI mají v současném světě snad jen majitelé foto voltaických elektráren nebo prodejci ojetých aut. Proč zvíře, které pravděpodobně většina lidí nikdy neviděla, budí tak silné emoce? První zmínky o vlcích na našem území se datují kolem pátého nebo šestého století. Vlk zde kdysi býval nejpočetnějším zvířetem. Svědčí o tom také přes 70 "vlčích obcí" se jménem predátora v názvu. Po vlcích jsme zdědili i příjmení. Ačkoli jsme vlka úspěšně poslali do věčných lovišť, začíná k nám opatrně nacházet cestu zpět. Příliš dobrého jej ale tady zatím nečeká. Ožívají jak mýty, tak i pověst škodné. Místo fanfár jej vítají flinty pytláků i myslivců. Pokud se jim vyhne, vyhráno ještě nemá. Může jej zajet auto. KARKULKOVSKÉ TRAUMA Vlci od pradávna fascinují. Člověk vedle nich žil, obdivoval je i ničil. Vlk vystupuje v mytologii Inuitů, Indiánů, národů Sibiře, Germánů i starých Slovanů. Vidět vlka bylo pro Římany šťastným znamením. Byl symbolem svobody a inteligence, milujícího rodiče, vytrvalého a moudrého lovce. V Česku má ale spíše pověst kruté bestie, která žere ovce i lidi. Může za to nejenom Červená karkulka, již babičky vyprávějí vnoučatům už šest set let. Ke zlomu došlo, když se z lovce stal pastevec, kterému vlk napadal stáda. Pro církev se jako protipól beránka stal vyslancem pekla a odtud byl už jen krůček k nestvůře bratří Grimmů. Vlka jsme si polidštili podobně jako psa. Šelmám jsme přiřkli lidské vlastnosti a pocity, kvůli čemuž se přední rakouský přírodovědec Konrad Lorenz musí obracet v hrobě. Podle zakladatele moderní etologie, nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se totiž etické kategorie, jako dobro a zlo, netýkají zvířat, nýbrž pouze člověka. V přírodě zlo neexistuje. Pokud ano, je za ním člověk. POSVÁTNÝ PES Pes je v Česku, kde jej má za čtyřnohého přítele přes 40 procent domácností, téměř posvátné zvíře. Na jeho prarodiče - vlka, jehož DNA má i ten nejmenší panelákový mazlíček - se ale pohlíží jako na krvelačnou bestii, jež po večerech číhá na lidi. "Vlci jsou přitom plachá zvířata, která se člověku vyhýbají. Nechají nám spíše svou ,vizitku', trus či stopy. Nebo zbytek kořisti," říká Jaroslav Monte Kvasnica, přední vlkolog a spisovatel, který se po stezkách predátorů vydává po celém světě. "Otázka nezní, kolik vlků jsem za život spatřil, nýbrž kolik vlků vidělo mne, protože vlci jsou nesmírně zvídavá stvoření." Co se vlastně o vlku ví? Seznamme se. Vlk obecný (Canis lupus). Je z čeledě psovitých, řádu šelem, měří od jednoho do 1,6 metru, ocas mívá 30 až 50 cm, výška v kohoutku může být až 80 cm. Váží 15-60 kg, sprintovat umí až 85 km/h a je výtečný maratónec, 40 km/h vydrží běžet i několik hodin. Pokud se mu daří, dožívá se osmi až 16 let. A vyje. Nikoli pouze na měsíc. Vytí je komunikace. Sdělení. Vlci rovněž štěkají, vrčí, kňučí - to zejména vlčata při hrách - a také zpívají. Vytí svolává k lovu nebo jej provází, je součástí námluv i vyjádřením žalu. DOKONALÝ STRATÉG Vlk je dokonalý lovec-stratég. Hierarchie smečky je propracovaná do detailu. Není navěky, může se měnit podle situace. V čele smečky, která má většinou šest až osm jedinců, je vždy samec a samice, tzv. alfa pár, jemuž se nově říká "plemenný pár", pouze ten se totiž rozmnožuje. V rodině má své místo i tzv. omega vlk, většinou nejslabší. Přisuzuje se mu role jakéhosi otloukánka (ten asi inspiroval tvůrce ruské pohádky No počkej, zajíci), ale i mediátora. Smečka s neuvěřitelnou láskou a něhou, jakou jen tak nevidíme nejen v říši zvířat, pečuje jak o vlčata, tak i o staré, bezzubé členy. Rčení "člověk člověku vlkem" je evidentně výplodem lidského mozku. Zodpovědné a férové chování vlků uvnitř společenství slouží například v Německu za vzor firmám. Školí se přímo v přírodní rezervaci v Braniborsku, kde žije smečka devíti vlků. HYGIENIK LESA Pro pytláky i myslivce zůstává úlovek vlka mimořádnou trofejí. Vymlouvat se na to, že tím brání přemnožení, je nesmysl. Velkých šelem je jen tolik, kolik uživí jejich lovecké teritorium, které je obrovské. Houževnatý predátor přitom plní důležité poslání. Reguluje. To, co znali už naši předkové, potvrdila i studie národního parku v americkém Yellowstonu, kam před 15 lety navrátili vlky. Jejich ozdravný vliv nelze zpochybnit. Vlčí populace v Evropě včetně Česka byla vyhubena asi před 150 lety. Vlkům se ale v posledních letech daří v Přímořských Alpách, kudy migrují z Itálie do Francie, v Lužici kousek od našich hranic, kde přecházejí z Polska do Německa. U nás se vlci vyskytují v Beskydech, kam přicházejí ze Slovenska. O smečkách zatím nelze hovořit, terén testuje asi pět jedinců. Nad návratem vlka či jiných ohrožených šelem bychom měli zajásat. Přítomnost vlka, medvěda či rysa je totiž znakem toho, že je příroda opět zdravá. Vlci však zatím nemají u nás na růžích ustláno. Kdo chce s vlky žít, nemusí s nimi výt. Postačí, když je nebudeme bezdůvodně střílet, když si pastevci pořídí speciální psy a elektrické ohradníky. Poslední psovitá šelma byla u nás ulovena v Beskydech na Bukovci pátého března 1914, a to z pušky lesníka Františka Ježe. Lidé si od přítomnosti vlka už odvykli. Obnovit vzájemné pouto nebude snadné, potvrzuje duchovní otec projektu "Terra luporum" Jaroslav Monte Kvasnica, jenž se pokouší demytizovat vlka a rehabilitovat jeho pověst, což trochu připomíná boj s větrnými mlýny. "Co nepochopíme, nemůžeme milovat. A co nemilujeme, nebudeme chránit." (ZITA SENKOVÁ) Foto - FOTO ISIFA.COM